Nebýt poruchy pozornosti, pořád ještě žijeme v jeskyních

Tuto knihu vnímáme i jako osobní příběh nás obou, byť je vyprávěný Klářiným hlasem, ovšem bez Jany by nevznikl. Jedna ADHD žena by tváří v tvář tak dlouhému textu a takovému množství rozhovorů zřejmě rychle upadla do bezvýchodné úzkosti — a dvě ženy s poruchou pozornosti, to může znamenat dvojnásobnou úzkost, ale taky šanci, že z ní jedna druhou na střídačku vytáhne. Tam, kde Klára příliš zobecňovala, dodávala Jana rešerše a výzkumy. A tam, kde byl Janin jazyk výzkumů až příliš odborný, ho Klára měnila ve vyprávění

Ukázka:

Je prvního dubna. Apríl. Už tři dny se cítím mizerně. Buší mi srdce a těžko se mi dýchá. Dokážu jen ležet, vydávat dětem povely, co mají dělat a jak se o sebe postarat, a jednou za den se s nimi jdu projít kolem domu — tam se mi podaří můj stav rozdýchat. Po návratu jim udělám večeři, vyřídím nejnutnější maily do práce a zase se složím do postele. V noci skoro nespím a srdce mi tluče jako při maratonu. Kromě toho nejsem schopná vypnout úzkostné myšlenky na to, co mi kde utíká, co jsem nezvládla a co jsem neudělala, neodevzdala a nedodržela.

Vstávám nevyspaná v šest ráno, uvařím dceři oběd do školky, nachystám svačiny a jsem pevně rozhodnutá jít dnes dopoledne místo do práce k lékařce na alergologii — svoje problémy s dechem si logicky spojuju s nějakou alergickou nebo astmatickou nedostatečností. Ještě zvládnu odvézt dceru do lesní školky, vyšlapu kopec na školkovou zahradu, venku je mi líp, ale sotva dceru předám a mám zamířit k počítači pracovat, srdce se ozve znovu. Vypravím se tedy ke své alergoložce. Na dveřích její čekárny je nápis DOVOLENÁ. A doporučení, že akutní případy přebírá vedlejší ordinace. V tu chvíli už neslyším nic jiného než tlukot svého srdce — v hlavě, v uších, všude. Zaťukám na zastupujícího lékaře, jeho jméno na dveřích přes mžitky před očima ani nevidím. Když otevře sestra, pronesu: „Dobrý den, sestři, strašně se omlouvám, ale já asi omdlím.“ A skutečně omdlím.

Proberu se na lehátku v ordinaci, ruce a nohy necítím, podivně se mi kroutí a vůbec je neovládám. Sestra je vyděšená, je chudák zvyklá měřit maximálně spirometrii alergických pacientů, a já jsem jí asi pěkně zavařila. Lékař je mnohem klidnější. Vyšetřuje mě a já jen opakuju, že nedokážu ovládat ruce. Brní mě až k ramenům, křeč je skroutila do spirály, nohy jsou na tom podobně. Klepu se po celém těle, těžce dýchám a je mi strašné horko, přestože na čele cítím ledový pot. Lékař mluví o tetanii a panické atace, ale pro jistotu ještě přiměje sestru nabrat mi krev, aby vyloučil akutní infarkt, než ji nechá píchnout mi kalciovou injekci. Sestra se mnou dýchá, pomalu zklidňuje můj rychlý povrchový psí dech soustředěným „nádech–výdech“.  

Injekce pomalu zabírá. Pořád dokola se omlouvám. Nejprve začínám cítit nohy, za několik minut mě přestávají brnět ruce. Na hodinu jsem vyblokovala alergologii neznámého lékaře, jemu i sestře o několik týdnů později koupím květiny a bonboniéru jako odškodné a poděkování. Alergolog mě předává do péče mého nejstaršího (dospělého) syna, ale trvá na tom, že mě musí odvézt domů autem, nenechá mě jet trolejbusem. Večer mi ještě posílá mail s výsledky krve a rozborem minerálů. Podle něj šlo o metabolický rozklad organismu v důsledku dlouhodobého stresu, na který nasedly panické ataky. Četla jsem o nich. Ale poprvé jsem je zažila na vlastní kůži. Podle lékaře je dost neuvěřitelné, že jsem je dokázala silou mateřské vůle rozcházet tři dny.

Víkend strávím v posteli. Děti si ze mě dělají ustaranou legraci, že až jim budu chtít příště připravit aprílovou vylomeninu, mám si vymyslet něco lepšího. V pondělí mě přebírá do péče moje praktická lékařka. Infarkt vyloučila. Ale pro jistotu mi ještě nechá vyšetřit srdce a plíce. Všechno je čisté. Jsem v pořádku. Její závěr se shoduje se závěrem neznámého alergologa — příčina kolapsu je psychogenní. Jsem prostě blázen. Vyhořelý, vyčerpaný blázen. Odcházím s žádankou na psychiatrii. Sehnat psychiatra je mnohem složitější než sehnat kardiologa nebo plicní lékařku. Trvá to dva měsíce, než se dostanu na řadu. Celé ty dva měsíce beru lexaurin. Funguje výborně. Ale být celý život závislá na lexaurinu není zrovna výhra.

Šestého června mám termín u psychiatričky. Líčím jí svůj život. Od dětství, přes základní, střední a vysokou školu (tedy dvě vysoké), zpackané vztahy a čtyři neplánované děti, těžkosti svobodné matky až po náročný souběh několika zaměstnání, která nás živí. Úspěchy v práci, další a další mety, neschopnost odpočívat a nespavost. Po dvou hodinách mi ta vlídná žena sdělí diagnózu. Čekala jsem deprese, úzkosti, panické ataky. To všechno k mé diagnóze patří, ale na tu základní, kterou jsem měla dostat už v dětství a o které nikdo nikdy neuvažoval, jen nasedají. „Řekl vám někdy někdo, že máte ADHD?“ zeptá se psychiatrička. ADHD mají dva mí synové. Jsou neposední, nesoustředění, roztěkaní. Ale já? Já přece…

A pak vidím před sebou tu malou holku ze čtvrté třídy. Moji spolužáci měli dvě nebo tři poznámky za zapomínání, limit byl čtyři za měsíc, já jich dostala za jediný měsíc i jednadvacet. Věčně jsem si chodila do vedlejší třídy půjčovat pravítko nebo učebnici. Nestíhala jsem jíst a pít, protože jsem kvůli nadšení do různých projektů, které jsem sobě a spolužákům vymýšlela, nezvládla zaznamenat, že začala a záhy skončila velká přestávka. Vyrušovala jsem. Neustále jsem mluvila a nedokázala se naučit hlásit. Vidím středoškolačku, která organizuje milion čtení, vede školní časopis a vymýšlí školní akademie, jež sama moderuje a účinkuje v programech. Rozptyl mezi osmi oblíbenými předměty, v nichž jsem chtěla mít každou hodinu referát, ale nebyla schopná se naučit na základní písemky. Hyperfokus na hru na basovou kytaru a další týden na nákup knih do knihovny, jejíž založení jsem iniciovala a nutně v ní potřebovala mít celou černou edici z nakladatelství Argo, další týden na třídní kroniku a pak na divadelní představení nebo organizaci volejbalového turnaje.

Vidím vysokoškolačku, která naskočila do studia dvou vysokých škol, k tomu psala do novin, ve druháku nastoupila na poloviční úvazek do galerie a u toho založila jazzovou kavárnu s kulturním programem, který organizovala, vytvářela na něj plakáty, moderovala lektorské úvody, mezitím čepovala hostům pivo a ráno šla do školy na zkoušku. A aby toho nebylo málo, už na vysoké si pořídila dvě děti. Do pětadvaceti let se vdala a zase rozvedla. Se stejnou touhou po dopaminu rozjela kulturní přílohu regionálních novin, odešla pracovat do jiných novin do Prahy, napsala scénář k divadelnímu představení, porodila další dvě neplánované, tentokrát nemanželské děti a u toho napsala tři knihy. Aha. Aha! Byl to ten největší aha moment v mém životě. Bylo mi dvaačtyřicet a právě se mi zpětně vysvětlil celý můj život. Tím vysvětlením je ADHD. Porucha pozornosti s hyperaktivitou. ADHD si stále představujeme jako diagnózu zlobivých kluků, kteří se ve škole houpají na lustru. Dívky trpí poddiagnostikováním a o tom, že mají poruchu pozornosti a neurodivergentní mozek, se stejně jako já velmi často dozvědí až „na stará kolena“, když je jejich diagnóza „dožene“, dostane je do nemocnice nebo když kvůli ní totálně vyhoří.

.................